Velká Británie přestala být uplynutím 31. 1. 2020 členským státem EU a začalo jedenáctiměsíční přechodné období, během kterého se EU a Velká Británie pokusí vyjednat obchodní dohodu a upravit vzájemné vztahy tak, aby umožňovaly funkční soužití. Jaký bude dopad Brexitu na oblast přeshraničních insolvenčních řízení, která byla tak dlouhou dobu rozvíjena v rámci EU? Zůstanou insolvenční soudci a účastníci řízení ochuzeni o nástroje spolupráce, které byly v rámci EU vyvinuty? Cílem této krátké úvahy je ukázat, že existují substituční nástroje, které mohou poměrně spolehlivě vést k podobným výsledkům, jakých bylo dosaženo v režimu evropského práva, dále ukázat, že v případě „tvrdého“ Brexitu je Británie v oblasti přeshraničních insolvencí připravena lépe než Česká republika, a konečně znovu poukázat na význam Vzorového zákona UNCITRAL o přeshraničních insolvencích. Pro pořádek dodávám, že z důvodu zjednodušení se zabývám na britské straně pouze právem anglickým a pro přehlednost pracuji se scénářem, že nařízení uvedená níže v bodě 1.1. nebudou žádným způsobem transformována do anglického práva.
1. Výchozí situace
1.1. Evropské právo
Vyvrcholením unifikačních snah v oblasti přeshraničních insolvenčních řízení bylo Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000 o úpadkovém řízení (dále jen „Nařízení I“). Stručně lze připomenout, že Nařízení I přineslo zejména institut COMI jako nástroj pro určení mezinárodní příslušnosti, určení, že rozhodným právem je lex fori concursus se stanovením řady výjimek z tohoto obecného pravidla a koncepci hlavního a vedlejšího řízení včetně úpravy jejich vzájemného vztahu. Zkušenosti získané s fungováním Nařízení I vedly k potřebě jeho změny, a to v podobě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 ze dne 20. 5. 2015 o insolvenčním řízení (dále jen „Nařízení II“). Ze změn, které Nařízení II přineslo, vybírám pro účely této úvahy jen významné posílení nástrojů spolupráce mezi soudci a správci z různých členských zemí včetně uzavírání insolvenčních dohod a protokolů. Lze proto učinit dílčí závěr, že evropské insolvenční právo učinilo v období posledních dvaceti let významný pokrok, a je proto legitimní obava, zda nebudou tyto dosažené výsledky Brexitem ohroženy.
1.2. Anglické právo
Systém práva upravujícího přeshraniční insolvenční řízení vznikal postupně a v současnosti je tvořen čtyřmi vzájemně se překrývajícími subsystémy:
a) Nařízení II: Tento subsystém, vývojově nejmladší, přestane být v důsledku „tvrdého“ Brexitu součástí anglického práva. V zásadě proto stojí otázka tak, zda roli tohoto článku mohou vůči státům EU uspokojivě substituovat zbývající subsystémy.
b) Section 426 Insolvency Act 1986: Uvedené ustanovení upravuje režim spolupráce soudů v přeshraničních insolvenčních věcech, nicméně jeho dosah je limitován na státy Commonwealthu, Irsko a Hong Kong. Z podstaty věci tedy toto ustanovení nemůže nahradit absenci Nařízení II po Brexitu vůči státům EU.
c) Cross-Border Insolvency Regulations 2006 (CBIR), což je UNCITRAL Model Law on Cross-Border Insolvency (dále jen „Vzorový zákon“) implementovaný do anglického práva (ale také Walesu a Skotska). Vzorový zákon upravuje všechny podstatné aspekty nutné pro efektivní regulaci přeshraničního insolvenčního řízení: přístup zahraničního správce a věřitelů k soudům, uznání zahraničního řízení a pomoc tomuto řízení, spolupráci se zahraničními soudy a zahraničními správci. Stejně jako Nařízení II je klíčovým institutem COMI, byť v detailech odlišně pojímané. Podstatné je, že Vzorový zákon neobsahuje podmínku vzájemnosti a také ponechává v platnosti dosavadní právní nástroje common law (viz bod d). Za zmínku stojí art. 20 CBIR, který dává zahraničním správcům širokou škálu nástrojů zejména ke správě majetku dlužníka na území Británie.
d) Common Law: Soudní praxe rozvinula poměrně širokou judikaturu příznivě nakloněnou přeshraniční spolupráci v insolvenčních věcech , která vedla k faktickému uznání zahraničních insolvenčních řízení a nástrojů pomoci těmto řízením s prvotním myšlenkovým základem v comity .
1.3. České právo
Na rozdíl od anglického práva tvoří systém přeshraničního insolvenčního práva pouze dva subsystémy, přičemž ve vztahu k členským státům EU se bude aplikovat Nařízení II, zatímco ve vztahu k třetím státům (tedy také vůči Velké Británii po Brexitu) ustanovení § 111 ZMPS. Úprava ZMPS je relativně strohá, i když nepochybně zajímavě konstruovaná. Pokud mají české soudy pravomoc podle Nařízení II, vztahuje se řízení i na majetek na území třetích zemí v rozsahu, v jakém přizná tento stát takovému řízení účinky . Ve vymezených případech může český soud vést řízení, jestliže má dlužník v ČR provozovnu, což je konstrukce připomínající vedlejší řízení z režimu Nařízení II nebo Vzorového zákona . Velmi progresivní konstrukcí je přiměřená použitelnost kolizních ustanovení Nařízení II na případy jím neupravené . Cizí rozhodnutí se uznávají za podmínky vzájemnosti, pokud je v tomto státě COMI dlužníka a pokud již není vedeno řízení ohledně majetku nacházejícího se v ČR .
2. Dopady Brexitu
2.1. Z pohledu anglického práva
Nařízení II přestane být součástí anglického práva. Section 426 Insolvency Act 1986 není ve vztahu k ČR aplikovatelný. Aplikovatelnými subsystémy zůstanou Cross-Border Insolvency Regulations 2006 (CBIR), tedy Vzorový zákon, a nástroje common law. Zjednodušeně řečeno lze říci, že zahraniční správci a soudy mají v podobě CBIR k dispozici velkoryse pojatý nástroj, pomocí kterého se mohou domáhat uznání zahraničního řízení , a to včetně řízení hlavního , pomoci soudu vyplývající z uznání , využívat jednotlivé formy spolupráce předvídané Vzorovým zákonem, jako předávání informací, koordinace správy a dozoru nad dlužníkovým majetkem a jeho záležitostmi, uzavírání dohod upravujících koordinaci řízení atd. Z popsané široké škály možností je zjevné, že při zkoumání vzájemnosti bude možné dojít k pravidelnému závěru, že britská praxe bude dávat spíše více možností než praxe česká.
2.2. Z pohledu českého práva
Nařízení II nebude ve vztahu k Velké Británii aplikováno. Přeshraniční přesahy insolvenčních řízení vedených v ČR či Británii na území druhého státu budou z českého pohledu řešeny za použití § 111 ZMPS. To modelově znamená situace, kdy pravomoc českých soudů vyplývá z Nařízení II, tedy kdy jednak existuje mezinárodní prvek ve vztahu k jinému členskému státu EU a jednak se na území ČR nachází COMI dlužníka (§ 111 odst. 1 ZMPS), kdy se na území ČR nachází provozovna dlužníka s COMI v Británii (§ 111 odst. 2 ZMPS), nebo kdy bude uznáno rozhodnutí anglického soudu v úpadkové věci a dlužníkův majetek bude vydáván do ciziny (§ 111 odst. 5).
2.3. Nevýhody asymetrického nastavení přeshraničních insolvenčních systémů
Odlišné možnosti systémů přeshraničního insolvenčního práva jsou patrné na první pohled už prostým porovnáním rozsahu Vzorového zákona na straně jedné a § 111 ZMPS na straně druhé. Insolvenční řízení vedené v ČR na společnost s COMI na území ČR podle Nařízení II umožní, aby insolvenční správci zahrnuli do majetkové podstaty majetek v Anglii nejen ve smyslu § 111 ZMPS, ale bude možné také docílit uznání českého řízení jako hlavního se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Vstřícný režim Vzorového zákona pak zrcadlově umožní, aby v opačném případě anglického řízení docílil správce vydání věcí z ČR do majetkové podstaty. Jiné možnosti však zůstanou anglickému správci odepřeny – jmenovitě uzavírání insolvenčních dohod, koordinace správy a řízení, spolupráce soudů, předávání informací apod. České právo bude jednoznačně méně vstřícné k potřebám anglického správce a soudu, protože ZMPS nemá ambici široké úpravy srovnatelné se Vzorovým zákonem .
2.4. Klesne obliba „britských“ reorganizací?
Krátce je potřeba zmínit problém, který britské kolegy pálí více než jiné, a to reorganizace. Británie disponuje špičkovými odborníky na oblast restrukturalizací společností, a to jak v právní, tak v ekonomické oblasti. V zásadě liberální přístup k forum shopping v režimu Nařízení II vedl k velkému rozvoji tohoto specifického, nicméně velmi lukrativního trhu. V Británii se obávají, že po Brexitu bude nahlížení na přesun COMI do Británie mnohem přísnější a nebude pro účely kontinentálních insolvenčních řízení akceptován . Schvalování reorganizačních plánů bylo dosud poměrně bezproblémové na základě skutečnosti, že šlo o rozhodnutí britského soudu, které bylo automaticky uznáváno na základě nařízení Brusel I, případně bylo možno využít smluvní základ dohod týkajících se reorganizačních plánů a aplikovat nařízení Řím I. Minimálně Brusel I by už být aplikován nemohl (s jistotou ovšem nelze říci, jaké části práva EU nakonec budou inkorporovány do anglického práva vůlí suverénního zákonodárce). Velmi zajímavá se mi pak jeví úvaha, že součástí takových dohod by se mohly stát rozhodčí doložky a využilo by se tak v podstatě univerzálního globálního dosahu Newyorské úmluvy . Lze očekávat, že vynalézaví britští kolegové nabídnou řadu řešení, jak shora naznačený problém vyřešit ke spokojenosti své i svých klientů z kontinentu.
3. Závěr
Přestože bude Brexit v oblasti přeshraničních insolvencí jistě určitou komplikací, oproti jiným oblastem práva by nemělo být jeho důsledkem podstatné snížení standardu spolupráce správců a soudů ani zhoršení postavení věřitelů. To platí přinejmenším tehdy, je-li formou řešení úpadku konkurz. Kreativnější řešení si zřejmě vyžádají reorganizace coby kombinace soudních rozhodnutí a smluvních instrumentů. I poté, co už nebude možné Nařízení II aplikovat, bude anglické právo nabízet dostatek jiných možností řešení přeshraničních insolvenčních řízení ve vztahu k členským státům EU. Především jde o nástroje vyplývající ze Vzorového zákona, který byl v mnohém předobrazem Nařízení II. Je přitom zjevné, že plné využití možností Vzorového zákona by bylo možné jen tehdy, pokud by byl součástí také českého práva, což dlouhodobě považuje autor za nejvhodnější řešení.
JUDr. Vít Biolek, MBA, LL.M.
V Hradci Králové dne 29. 5. 2020
